Two Evil Eyes aka Due occhi diabolici aka Dvě ďábelské oči (1990)

Mysteriózně-hororový film podle dvou povídek E.A.Poea zasazených do moderní doby od dvou žánrových legend.

První povídky Případ pana Valdemara se ujal George A. Romero a zbytečně ji natáhl, děj se vleče, veškeré překvapení žádné, všechno trochu zajímavé se děje v posledních dvaceti minutách. Ale stejně to spíš než horor připomíná dušičkovou epizodu nějakého krimiseriálu.

Druhá část filmu pod taktovkou Daria Argenta se mi tedy líbila mnohem víc. Jal se zpracovat povídku Černá kočka a do hlavní role fotografa Ushera obsadil skvělého Harvey Keitela, do role jeho družky, která si kočku pořídila pak Madeleine Potter. Usher fotí vraždy pro bulvární plátky a jako umělec stagnuje a je mu to i vytýkáno. Pak dostane inspiraci. Podstatnou roli v jeho nově chystané knize fotografií bude hrát kočka, kterou bytostně nesnáší. Pak se roztočí kolotoč vražd a Usher je v tom až po uši. Argento svoji část přecpal odkazy na další Poeovy povídky a navíc dokázal udělat velice srandovní konec.

120 minut je moc, navíc první polovina není nic extra. 6/10

Robogeisha (2009)

Hm, že prý akční sci-fi komedie. Spíš parodie na akci. A ukrutně nepovedená. Zase jsem se nechal zlákat názvem a obrázkem na plakátu. V každém případě se filmy Noboru Iguchiho dostávají automaticky na můj blacklist, druhou šanci nedostane.

Představte si, že jste na hlavu padlí ocelářští magnáti a chcete ovládnout Japonsko, minimálně. Začnete cvičit zabijácké gejše, které se snadno infiltrují k mocným a bohatým, kteří by vám stáli v cestě. Potud OK. Ale to je málo, pojďme do nich nacpat nějaké fajnové implantáty a udělat z nich napůl kyborgy. A to ještě tím nejtrapnějším způsobem. A ty nejlepší z nich ještě oceníme maskou která kombinuje Pinokiovu tvář s penisem místo nosu, Tengu se tomu říká.

Do takového sboru jsou naverbovány dvě sestry - Kikue a mladší Yoshie. Kikue je slavná a dělá Yoshie zlo v jednom kuse, ale ve sboru prohrává v iniciačním souboji a je ponížena maximálně - dělá práce služky. Přísahá Yoshie pomstu. Yoshie odhalí, že gejše nejsou cvičené na zabijáky pro nic za nic a když se dozví, oč otci a synu Kagenovovým jde, postaví se proti svým "stvořitelům". Ve chvíli, kdy jde o minuty, vytáhne šamisen a začne si brnkat. Naštěstí se vzpamatuje a promění se v robokentaura (tank+horní polovina gejše). Odvrátí Japonsko od katastrofy srovnatelné snad jen s vynalezením manga a anime?

Tohle by jako anime možná šlo, ale jako hraný film, je to bohapusté ponížení herců. A diváků. Na filmu není nic, co bych pochválil. Prsní imlantáty v podobě kulometu? Ok a kde je zásobník? Vrhání hvězdic ze zadku? Souboj na meče vysouvající se ze zedku? Ok, ale vzhledem k absenci čidel/očí vzadu na hlavě, blbost. Kyselina maskovaná jako mateřské mléko stříkající v mocných proudech z prsou? Ok, ale tam je přece už kulomet! Film je odfláklý i technicky. Kulky odrážející se od čehokoli (třeba i košile obětí) jiskří jak prskavky, ale zároveň po nich nevznikají stopy na
stěně. Ne, ne, ne. Ani scény se spoře oděnými, prý* krásnými, japonskými dívkami to nemohou zachránit od čestného titulu hovadina roku. Takhle si komedii nepředstavuju. 0/10

*ještě bych dodal, že gejše s tradičním účesu a s tradičním líčením jsou škaredé jak cesta do školy

Někdo tam dole mě má rád (2008)

První celovečerní film Romana Vojkůvky (viz Total Detox).

Oto (Martin Frajt) je upoutaný na kolečkové křeslo a komunikuje maximálně pohybem očí. Jeho manželka se o něj stará jen kvůli dceři. Zároveň situaci psychicky nezvládá, pije a vodí si domů náhodné známosti.¨Jedna z nich (Miroslav Přívětivý) se jí posléze vymstí - je spolu s dcerou znásilněna a zabita přímo před Otovýma očima za pomoci . Oto, doteď zapálený katolík, se odvrací od boha a žádá o pomoc s pomstou/spravedlivou odplatou ďábla.Ten přichází a Oto může začít. Zároveň poznává, jaké zlo v lidech dřímá.

První půlka filmu docela solidní psychologický film a la nedělní večer na ČT1, druhá půlka exploitation+revenge film. Spojovacím článkem mezi dvěmi částmi, z nichž každá by mohl být samostatný příběh, je postava Maxe, který pomáhá Otovi, když bůh nechtěl. Celá záležitost s ďábelskými silami připomíná Hrátky s čerty, ale proč ne. Proč se při jinak smutném příběhu nepobavit.

Bohužel Max, než nechá Otu dokončit dílo, nutí Otu žít jako nikdy nežil a ukazuje mu, proč bůh lidi opustil. Samozřejmě s patřičnou dávkou násilí a nechutností. Tady film přestane odsýpat už úplně. Myslím, že taková půlhodina se klidně mohla vynechat. Ale i tak jsou to dvě hodiny asi u nejdrsnějšího českého filmu všech dob po Lotrandovi a Zubejdě. Soundtrack od Roberta Jíši, pečlivě vybrané lokace, hraní si s detaily. Vojkůvka umí. 8/10

Operazione Paura aka Prokletí smrti aka Kill, Baby... Kill! (1966).txt

Zase Mario Bava a italský gotický horor (mimochodem stál u jeho znovuzrození v padesátých letech - I Vampiri).

Do zapadlého městečka přijíždí lékař (Giacomo Rossi-Stuart) a komisař, aby vyšetřili další ze záhadných úmrtí. Místní nespolupracují ani trochu, podle všeho se někoho/něčeho bojí. Dokonce i starosta. Lékaři je ochotná pomáhat jen právě do města navrátivší se studentka medicíny Monika (Erika Blanc). Po smrti komisaře (opět sebevražda) se starosta rozmluví. Indicie naznačují, že dvacetiletá série neštěstí souvisí s domem Graspů ... Doktor s Monikou se snaží ve víru záhad se zorientovat, ale moc se jim to nedaří a umírají další lidé.

Bašta film, když už jsem myslel, že ho nedokoukám, tak se rozjel. Druhá půlka už mě vyloženě bavila. Jako by se člověk díval na hammerovskou klasiku, ale v neodfláklých kulisách bez humorných dialogů. Ženiální hudba, výhradně noční děj, žádné zbytečné vykecávání, dobrá práce s kamerou, krátká stopáž (80 minut). 7/10

La maschera del demonio aka Black Sunday aka Mask of Satan aka Maska démona (1960)

Opravdová klasika, za kterou stojí Mario Bava (viz Cani Arabiati).

Moldávie, 17. století: Domnělá čarodějnice (Barbara Steel) končí na hranici, před jejím zapálením je jí nasazena tzv. ďáblova maska (plechová maska s hřebíky dovnitř). Oheň je však uhašen prudkým lijákem. Na smrti princezny Asy z rodu Vajdů (odsouzena vlastním bratrem) to nic nemění. Naštěstí stihla uvrhnout klatbu na bratra a jeho potomstvo. Krajem se pak traduje ohavná legenda, že prý se Satan čas od času (obvykle v černou neděli) potlouká v okolí a mstí se za smrt svých služebnic a sluhů.

Moldávie, 19. století: Dva lékaři jedou na kongres do Moskvy a cestou nevědomky probudí "mrtvou" čarodějnici z rodu Vajdů. Ta neváhá probudit svého kumpána, ďáblova přisluhovače Vujatiče (Arturo Dominici). Na hradě prince Vajdy (Ivo Garrani) se začnou dít podivné věci. Princezna Katja (Barbara Steel) a princ Konstantin jsou spolu s otcem v ohrožení. Asa udeří skrz doktora Kruvajana a situaci musí čelit jeho mladý kolega Gorobec (John RIchardson), shodou
okolností zamilovaný do Katji.

Podaří se silám dobra porazit zlo vtělené do nemrtvých Asy a Vujatiče (jo, upířina, zase)? Zachrání Gorobec svou lásku? Bude se Ase líbit? Přežije vůbec v nerovném souboji? Film vyniká dobrou kamerou, kostými, lokacemi, hudbou a atmosférou, ze které bezútěšnost a zlo přímo stříká. Přes krátkou stopáž (87 minut) se film docela vleče. Zvlášť poslední třetina. A zase závěrečná mamutí porce patosu. Škoda. 7/10

P.S. Jestli je Mirgorod ve filmu totožný s Mirgorodem, co dnes leží mezi Kyjevem a Charkovem, tak měli páni doktoři asi létající kočár. Jinak by si nemohli naplánovat, že cesta do Moskvy jim potrvá zhruba den (dnes to trvá cca 12 hodin autem směrem Brjansk - Kaluga - Naro-Fominsk).

Total Detox (2010)

Ha! Slasher z české dílny! Tak na to jsem byl hodně zvědavý, jak se dá u nás natočit přesně vyvážený mix krve, kydlení a koz. Je to druhý opravdový film Romana Vojkůvky (podle imdb dělal osvětlovače Choking Hazardu, ale tím se nenechte zmást, rozhodně se při tom natáčení nenakazil nějakým "humorem").

Martin (Jiří Krupica) je víkendový feťák, který má svou důstojnost (nádobíčko si schovává pod pornočasopisy - to ještě dneska někdo kupuje? po apokalypse budou velmi ceněnou investicí) a při vynucené terapii dává na odiv své pohrdání k čichačům - to oni jsou prasata. Terapii mu vnutil jeho otec (frantšek Strnad), předtím ho ovšem řádsky zkřupal. V tom samém čase se po městě potuluju chlapík v kanadách vz. 60, pláštěnce a katovské kápi. Jako vkusné doplňky nosí sekyru na štípání dřeva a nabroušenou coulovou trubku. Jeho koníčkem je zabíjení všech, kdo se kolem
fetu točí.

Pomůže Martinovi terapie u Machovského (skvělý Martin Rataj) dřív než se potká s vrahem? Znormalizuje své vztahy s otcem nebo ho přivede do hrobu? Vyřeší problémy ve vztahu s "teď už čistou" Katkou (Vendula Nováková)? Začne Katka znovu fetovat? Proč vlastně někdo zabíjí feťáky a distributory fetu? Má k tomu pádný důvod? Proč si vybral zrovna sekyru na štípání dřeva? Je to drvoštěp? proč nosí debilní kápi? Myslí si, že je vykonavatelem spravedlnosti? Proč
jsou fotografové modelek obvykle líčeni jako dobytci nejtemnější?

Zajímavý film. Možná zbytečně dlouhý (97 minut), ale zase vypustit dlouhou scénu s focením modelek by znamenalo nedodržet žánrový požadavek na kozy. Dialogy jakž takž, ačkoli používané výrazy a obraty některých fetek svědčí o vysoké intelektuální úrovni. Vojkůvka si vyhrál s detaily - hrdinové mimo jiné sledují slashery/horory (Vojkůvkovu produkci), kterými Vojkůvka vyznal hold svým oblíbeným filmům. Nechal udělat solidní soundtrack Roberta Jíšu (autor
relaxační hudby pro miminka). Prakticky všechno si dělal sám. Prý to měl natočit za 60 000 peněz. Co bych filmu vytkl, je místy špatný zvuk, postavám jsem občas nerozuměl. Ale hlavně neralističnost vlastního zabíjení - tak ostrou sekyru nežeru a i to propichování trubkou vypadá často jako píchání brčkem do pěny na kapučínu. Příběh samotný a konec se mi líbí. Moje sympatie se z obětí jako obvykle přesunuly na zabijáka, kterého jsem zpočátku odsuzoval za nedostatek libertariánství a za strkání sekyry do cizích hlav. V každém případě body plus za to, že aspoň někdo takové věci dělá. 7/10

Swimming Pool - Der Tod feiert mit aka Bazén (2001)

Na tento snímek Borise von Sychowskiho jsem tady už narážel, ba přímo jsem ho pomlouval. Předem říkám, že jediný důvod se na tento "majstrštyk" německé kinematografie podívat je Linda Rybová v epizodní roli Svenji (náhodná známá hlavních hrdinů s asi dvěmi replikami) a taky, že se u toho nemusí ani trochu přemýšlet. Hm, oficiálně horror/thriller. Přesnější by bylo slasher/teen comedy.

Hned na úvod udeří zabiják v domě Catherine, kterou hraje Anna Geislerová. Jaký má její postava vztah k budoucím obětem jsem ani po několikerém shlédnutí nepochopil, ale jo, proč nezabít zrzku v blýskavých šatech. Pak se ocitáme ve víru maturitních zkoušek na mezinárodní škole v Praze, kde se naznačuje, že někteří si možná koupili otázky předem, některým stačí děvkovité oblečení a chování. Většina je úspěšných a po obligátním sosání před školou se parta přátel domluví, že udělají večer neoficiální extrapařbu jen pro zvané. Prý jich bylo 13. Nevím, tolik postav se mi zdá moc. Jejich neúspěšná kamarádka - zrzka - se rozhodne nejít. Zase se nám podsouvá, že příběh je o bandě bohatých rozmazlenců a děvek. Proč jich pár nezabít, že? Po vloupání se do nějakého aquacentra se rozjíždí zábava v/u bazénu s přilehlým barem. Tam šokuje fakt, že někteří si z přehršle dobrého pití vyberou fernet. Další malý důvod k zabití. Prasata. Během zábavy začínají vyplouvat skrytá nepřátelství mezi "kamarády a kamarádkami". Naštěstí přichází zabiják s maskou (vysoce originální!) a začne řešit příčiny rozmíšek. Mačetou. Přežije někdo? Zvlášť když v partě prakticky nikdo nemyslí a řeší se blbosti jako třeba, že se španělská židovka vyspala s klukem svojí nejlepší kamarádky na její narozeniny. Klasika - uzavřená skupina v průseru v zajetí. Dopadne to jako v klasickém slasheru? Přežijí aspoň dva hrdinové a dozvíme se předtím opravdový důvod k jatkům? Obhájí vrah zabití dvou zrzek a Svenji? Je to vůbec možné?

Nevím jestli to byl nízkorozpočtový rodinný film na nedělní večer, ale skoro to tak vypadá. Ve filmu prakticky není nahota, zato je prošpikován inteligentními dialogy o odpovědnosti, píli a charakteru. Většina soubojů se smrťákem je zhovadile odfláknutá, něco jsou fakt blbosti (propichování plechu, sklolaminátu jako by to byl papír), které snad nebyly myšleny vážně. Třeba jako, že se z bazénu nedá dostat, když je zevnitř pozamykaný, ale dostat se dovnitř šlo. Taky je vrah asi na šesti místech naráz, protože jinak by nemohl každou chvíli někoho natrapírovat, když je parta rozptýlená v rozlehlé budově. Taky nežeru, že by poslali polucisté na místo, kde může být potenciální vrah (vzešlo z vyšetřování nějaké jiné vraždy) stárnoucího kriminalistu (Vlasák) samotného. Takoví blbečci zas nejsou.

Hudba odpovídá ději. Atmosféra se nekoná. Překvapení prakticky taky ne. 89 minut tupé zábavy. Pokud to ale někoho přivede ke klasice (Bava, Argento, Lewis, Carpenter, Craven), bude to dobře. 2/10

Citát hlavního hrdiny během běžícího masakru směrem k sobě samému: Kozy, chlast a voda. Něco si měl vynechat.

Ed Gein: The Butcher of Plainfield (2007)

Stejnojmenný film o sériovém vrahu*, respektive o závěru** jeho vražedné kariéry. Mimochodem, jako mnoho jiných kariér v jakémkoli lidském oboru, byl konec způsoben především bohorovností s jakou Gein přistupoval k práci. Pod dojmem několika úspěšných akcí začal lemplačit, kašlat na pravidla a přestal si dělat hlavu s tím, aby zůstal pro všechny nenápadným "lůzrem od staré okresky" a nenazlobil místní. Nebo byl opravdu nemocný a nemyslel to tak.

Konečně film, který přes zjevné zhovadilosti, kterých se Gein dopouštěl (mimo jiné pil karamelovou sodovku), nevypadá lacině a nestaví na okázalém vystavování krve a tělních orgánů v různých uměleckých kompozicích, a přesto sem měl pocit, jako by to tak opravdu tenkrát bylo.

Film je kombinací krimi žánru s romantikou, a to vše je bohužel završeno velehorou patosu vyrůstající z předhůří křesťanské morality. Body dolů. Stejně tak za osvětlení nočních scén. Kdyby nebylo naznačeno, že měsíc je v novu, tak by se jeden myslel, jo, úplněk, jasná noc, ok. Zároveň opomněli, když točili jednu interiérovou scénu, zatemnit okno, kterým je vidět dvorek zalitý denním světlem. Stane se. Lepší než svíčka, která vrhá stín vlastního plamene. Sympatická stopáž (85 minut) a dialogy asi takové, jak se v padesátých letech na americkém venkově mluvilo. Z herců má smysl zmínit Geinova představitele Kane Hoddera a jeho pomocníka Michaela Berrymana, oba jsou známí především z hororů jako zabijáci. Další body dolů pak za nedržení se faktů., když už to nese jméno autora námětu. Dohromady 6/10.

Ještě dva citáty:

Edward Gein: Žádný zákon nezakazuje půjčování mrtvol. Když je vrátím, nic nepáchám. Žádný zákon, žádný zločin.

Dwight K. Schrute: Raději sto nevinných v base než jeden podezřelý na svobodě!

*Je příhodné mluvit o sérii, když byl odsouzen za dvě vraždy? Podezření na dalších osm nic neznamená.
**Od skutečnosti se film přece jen liší. Především postavy posledních obětí nebyly spjaty s policejním sborem Plainfieldu. A Gein taky nezabil svého dementního pomocníka.

Happy end aka Onnellinen loppu (1967)

Málokdy chválím film ze "Zlatých šedesátých", ale tento majstrštyk Oldřicha Lipského a Miloše Macourka vyzdvihnout musím. Ženiální. Experimentální, leč třeskutě humorné.

Klasický příběh: muž (Vladimír Menšík) opouští dlouholetou lásku (Helena Růžičková), aby se oženil s mladší,hezčí (Jaroslava Obermajerová). Ta záhy, prakticky už na svatební cestě, dostane chuť na mladšího, hezčího (Josef Abrhám). Muž si své podezření potvrdí při předčasném návratu z cesty a manželku patřičně ztrestá. Jeho bohulibý čin je pak náležitě oceněn soudem a odměnou mu je trest smrti smrťoucí. Nuda říkáte? Banální příběh? Pche.

Člověk by neřekl, jak srandovně se může jevit takové rozčtvrcení ženy. Ovšem je třeba se na to dívat z určité strany pohledu. Nebo taková poprava gilotinou či pohřeb. Tleskám. Luxusní počin. Akorát mi není jasné, proč jej televize prakticky nevysílají. Soundtrack úplně nesedí k směřování děje a ani dialogy nejsou všechny úplně vybroušené do podoby výstavního křišťálu, ale pořád je to asi nejlepší film, jaký jsem letos viděl. Navíc není dlouhý, jen 71 minut! 9/10

Dodatek: smrt je teprve začátek!

Александр Невский aka Alexandr Něvský (1938)

S velkou dávkou jasnozřivosti nechali natočit v tehdejším SSSR Sergeje Ejzenštejna tento válečný historický velkofilm.

S postavou Alexandra Něvského jste dobře obeznámeni z hodin dějepisu. Ačkoli dnešní dějepisci tvrdí, že potyčka se Švédy na Něvě a s livonskou pobočkou řádu německých rytířů* na Čudském jezeře 5. dubna 1242 nebyly nijak zvlášť významné. Parchanti.

Kolem vlastní bitvy s Němci se točí celý film, jak napřed Rusi dostávali na prdel, škorpili se mezi sebou a až jim začalo v Novgorodu po pádu Pskova (vytýhněte školní atlas) téct do bot, tak poslali s prosíkem do Pereslavle pro Alexandra Jaroslavoviče (skvělý Nikolaj Čerkasov). Ten se nechá ukecat, přestože od potyček se Švédy toliko rybařil a trhal sítě a naparoval se před vyslanci Tatarů, kteří jej lanařili do svého týmu. Předtím však dva frajeři, Vasja a Gavrilo požádali o ruku podle všeho největší novgorodskou krasavici s tím, že se ožení s tím statečnějším, takže i romantika čeká na diváka. Díky hodinám dějepisu víte, jak to dopadne, ale stejně stojí za to se podívat.

Ležendární počin. Vznikl v době, kdy se ještě Stalin s Hitlerem moc nemuseli a Sovětský svaz se chystal na válku. Když se stali nejlepšími kamarády, byl film stažen z promítání a po vypuknutí války znovu do kin nasazen (předtím sestříhán a zaznělo v něm i okřídlené heslo "ani krok zpět"). Němci ve filmu mají helmy ne nepodobné helmám, jaké nosili kluci z wehrmachtu. Prakticky všichni jsou pak o hlavu menší než ruští vesničtí bohatýři. Kovář má v zásobě nepočítaně seker, mečů a drátěných košil (?!), což je docela nelogické. Všechno rozdá a sám si vezme tu nejhorší. Košil má tolik, že si může dovolit je vydávat i babám. Film nazanačuje, že ve válce se baby mohou uplatnit stejně dobře jako muži. Prostě všeobecná příprava národa na válku, který by se ideálně neměl ptát, kde se vzaly tisíce tanků a letadel v nejmírumilovnějším státě světa.

Filmu se vytýká příliš ateliérových scén. Copak se tehdy točilo jinak? V ateliérech se točilo ještě desítky let poté. Oceňuje se hudba od Prokofjeva. Hm. Místy navozuje komediální atmosféru, zvlášť v kombinaci se zrychlenými záběry hromadných bitek. Navíc nemám rád skřípání houslí obecně. A ruskou moderní klasickou hudbu už vůbec ne. V každém případě bych si odpustil závěrečné jásání a vypustil většinu dialogů. Dialogy jsou pak napsány tak, že se hodí spíše na divadelní prkna, než na filmové plátno, ale když to srovnám s Rambem, tak to zas tak moc teatrální není.

Škoda, že je to tak dlouhé. 7/10

* přesněji šlo o autonomní klub/řád mečových rytířů

Raja 1918 aka The Border (2007)

Další historický film, tentokrát z doby těsně po uznání finské nezávislosti bolševickým ruskem (leden 1918). Po tomto aktu vypuklo povstání "Rudých Finů", kteří chtěli připojit Finsko k Ruské sovětské federativní socialistické republice. Povstání bylo po pár měsících poraženo a hranice upevněna způsobem, nad kterými dnešní humanisté možná kroutí hlavou, zdvihají obočí a nesouhlasně mručí, ale důležité je, že byla upevněna.

Další romantické drama kombinované s "jak se co dělá" na téma "jak se ve velkém popravuje ve Finsku"*. Fix!

Stanici pohraničníků přijíždí velet kapitán baron von Munck (Martin Bahne), který z toho není dvakrát odvařený (právě se vrátil z občanské války domů ku snoubence, která mu nechce na tuto akci dát další opušťák). Protože finští vojáci jsou vesměs negramoti (za Cara se nechodilo do školy? Vždyť i G.K. Žukov v oněch časech vystudoval nejméně dvě třídy školy.) najímá jako sekretářku učitelku jménem Maaria Eleonoora Lintu (Minna Haapkylä), která se nekloní ani na stranu bílých ani na stranu rudých a tvrdí, že je humanistka. Komu slouží doopravdy? Novému finskému státu? Kominterně? Lidstvu? Velitel postupem času odvrhává řešení po lidsku a drží se příkazů z hora (ve filmu se tvrdí občas, že jsou přímo od vůdce Bílých Finů Mannerheima, asi už to v dnešním Finsku nemá být hrdina, ale ukázkový hajzl) a rozjede něco, čemu by se dalo říkat zločiny proti lidskosti. Čas od času však na předpisy kašle - opravdu si zachovává vnitřní integritu (milost ruskému špionovi, bo nosí dobrý čaj, cigarety a jídlo). Taky se spřátelí s velitelem pohraničníků na ruské straně a vzniká tak mnoho komických situací.

Sblíží se von Munck i s Maariou? Vymstí se mu postavení koncentračního tábora? Bude se Rusům líbit jeho přátelství s jejich velitelem? Je jeho opravdovým přítelem? Dokáže si poradit s vlastizrádci z vlastního týmu? Dokáže se po tom všem vrátit do normálního civilního života? Stály mu ty majorské frčky za to?

Docela dobrých 114 minut pokoukání. Historické uniformy, etnický útlak, střet vojáka a filosofa v jedné osobě. Co víc chcete? Na film ze země, kde je furt tma, bláto, zima a kde není, co dělat než pít a zabít se, dobré. 8/10

* při srovnání s filmem Čekista, byli Fini v té době opravdu zaostalými barbary, kteří potřebovali silnou ruku jako sůl