Černobílá Sylva (1961)

V reakci na budovatelské agitky padesátých let vznikl studentský film Jana Schmidta Černobílá Sylva. Je sice krátký, ale o to lepší.

Sylva (Zuzana Stivínová) je zednicí z party Máni Wolfové, nemá příjmení a oplývá budovatelským nadšením. Přinejmenším jako hrdinka filmu Láska mezi panely,  při jehož promítání vypadne z plátna přímo mezi diváky v sále. Přirozeně se chce co nejdříve vrátit ke své práci, k té ve filmu, pročež se vypraví za svými stvořiteli - scénaristou (Jiří Lír), režisérem (Lubomír Lipský). Po prvotním zděšení a záměně s herečkou Zuzanou Stivínovou, se pokouší vyřešit její situaci. Nápady vyniká především studenti filmařského řemesla (Václav Sloup, František Němec, jan Přeučil). Ovšem její umístění na rekonstrukci Valdštejnského paláce nedopadne dobře ("reliéfní období už dávno skončilo, soudruzi" a "vždyť to je melouch!") a čím dál více se ukazuje, jak strašné může být zhmotnění myšlenky, nedejbože ideálu.

Poradí si pánové od filmu se Sylvou? Vrátí se Sylva ke své partě na stavbu? Vyloučí pány študáky z ČSM? Postaví Sylva další barák z nekvalitních cihel? Vezme si nějakého intelektuála za muže? Napíše ježatý student (Sloup) seminární práci o Sylvě?

27 minut klasických ideologických klišé neskutečně zhuštěných a ve výsledku opravdu komických. Jak obecně považuji československou tvorbu 60. let za hodně přeceňovanou, tohle stojí za vidění. 9/10

P.S. Tentokrát bez plakátu, protože film je hodně opomíjený. Při hledání jsem ovšem narazil na článek, kterýžto si za pakatel (18 dolarů) můžete přečíst, který dílem (a snad i jinými) byl inspirován:

Hanáková, Petra: From Mařka the Bricklayer to Black and White Sylva. Images of women in Czech visual culture and the Eastern European visual paradox. Studies in Eastern European Cinema, Volume 2, Number 2 (2011. July), pages 145–160.

Психоз (2010)

Záliba v amatérských hororech mě po nějakých těch kraťasech jako je Bílá krev 2, Chodba smrti nebo Hrůza z brdských lesů, z nichž obzvláště ten poslední je vskutku slušným počinem, přivedla k filmu Kirilla Chrestinina Psychóza, který je prý inspirován pravými událostmi někde v Saratovské oblasti dnešního Ruska.

Aljošova vesničanská babička umřela a zůstalo po ní dědictví v podobě domu na vsi. Žádná chatrč, ale slušný domek. Aljoša není první na řadě dědit, ale postupně došla řada i na něj - o dům nikdo nestál, protože se v něm nikomu nelíbilo. Aljošův strýc jej dopisem varuje před prokletím, které je spojeno s domem v podobě dávno mrtvé babičky, která měla být čarodějnicí. Aljoša jako pravý geroj naláká na příjemný prodloužený víkend svoji holku a její sestru.

Pobryndá strýčkův dopis čajem ve vlaku? Podaří se trojici strávit tři dny a tři noci v domě hrůzy? Dojde na trojku Aljoši, Leny a jeho sestry? Vyplatí se Leně být línou lemrou? Kým byla doopravdy babička? Proč Aljošova matka vypadá mladší než on? Kdo páchal anglické titulky s tolika chybami?

Chrestinin v hlavní roli zároveň režíroval podle svého scénáře sebou samým produkovaný film. Jak se dnes říká: dobře on! Film je amatérský, ale tím dobrým způsobem: nemám peníze, možnosti, ale snažím se a nepáchám 10-15 minut dlouhé hovadiny 3x do roka, ale když už tak už. Výsledkem je 85 minut velice atmosférické zábavy s příjemnou hudbou evokující klasické horory 50.-70. let minulého století. Hudbu složil samozřejmě Chrestinin. Škoda je anglických titulků, resp. ne úplně přesného překladu. Škoda, že autor neodolal použít jeden jediný gore efekt v závěru. Vzhledem k tomu, jak laciný byl, tak těch efektů bylo moc. 8/10

The Children of Ravensback a.k.a. Toxické děti (1980)

Dneska flák od nechvalně známého studia Troma, které stojí za filmy jako jsou Surf Nazis must Die, Rabid Grannies, Killer Condom, Tromeo and Juliet a kupou dalších s méně lákavými názvy. Z těch známějších stojí za zmínku Den matek z roku 1980, který se dočkal o 30 let později remaku. Konkrétně za režii tohoto filmu stojí Max Kalmanowicz, který víc než jako režisér sklízel úspěchy jako zvukař.

Poblíž Ravensbacku je jakési nukleární zařízení, o které pečují dělníci, pro které je pivo důležitější než nějaká mrzutá netěsnost, co by je stála nějaký ten přesčas. Za onoho času se vrací děti školním autobusem domů a jsou uniklým potvorstvem zasaženy. Autobus domů nikoho nepřiveze...

Vyřeší šerif záhadu nezvěstných dětí z autobusu? Je náhoda, že byl odstaven před hřbitovem? Ubrání šerif pořádek ve městě s bandou svých neschopných pomocníků? Dostanou nesvědomití dělníci po kulách za neopravenou závadu potrubí a zařízení pokutu za prasení životního prostředí?

Film kromě atmosféry (hlavně tma se povedla) nemá lautr nic. Smysluplný příběh, rozumné dialogy, spád, napětí jaksi chybí. Dvěma slovy: kurevská nuda. Takřka celých 93 minut. Tohle fakt ne. Ačkoli jeden dobrý nápad tam je, ale originální taky není. 2/10

Savage Streets a.k.a. Divoké ulice (1984)

Dnes se podíváme na polozapomenutý klenot z osmdesátek od Dannyho Steinmanna. Natrefil jsem na něj náhodou a předem prozradím, že jeho shlédnutí bylo pro mne pobídnutím k shlédnutí řady dalších exploitation/revenge filmů, ať už klasických nebo jejich nových verzí.

Brenda (Linda Blair známá z Vymítače Ďábla) má na střední škole jakýsi rasově pestrý dívčí gang. Děvčata se baví (toulají se po setmění městem, pijí alkohol a shánějí tištěnou pornografii - klasika). Hezký večer jim naruší setkání s tlupou místních výrostků vedených Jakem (typově skvělý Robert Dryer). Brendina tlupa se rozhodne jako odpověď na ne úplně nejromantičtější pozvání k sexu, ujet Jakevi s autem. Jake, Fargo, Red a Vince (Johny Venocur - opět skvělá volba) se zlobí.

Možnost pomsty se naskytne docela brzo. Jakeova parta načapá hluchoněmou Brendinu sestru Heather v tělocvičně samotnou, načež ji zatáhnou na toalety a znásilní ji (ale fakt ošklivě). Vincovi se moc nechce, ale chce zapadnout do party. Roztáčí se kolotoč pomsty. 

Přežije Heather nepěkný zážitek? Zapadne Vince do party? Dostane se někdy ze spárů pedntského otce, aby nemusel žít dvojí život? Dostane Brenda ředitelskou důtku? Budou šaty na svatbu hotové včas? 

Film se svými 93 minutami docela svižně ubíhá, nejspíš i díky mnoha komickým situacím a vtípkům z ranku středoškolských komedií, které kontrastují s jinak nechutnými scénami (punker balí hluchoněmou, večer na diskotéce, příprava na svatbu). Jestliže tvrdím, že 80. léta byla módním peklem, tak tady je důkaz, tenhle film atmosféru doby přímo zvrací. Ocenil bych pak herecké výkony Heather (Linnea Quigley) a Vince, na béčko fakt dobré. 8/10

I Spit on Your Grave a.k.a. Plivu na váš hrob (2010)

Obecně mám nedůvěru k současným remakům klasik (Plivu na tvůj hrob od Meira Zarchiho z roku 1978), ale překonal jsem odpor a shlédl tu "novotu".

Mladá spisovatelka Jennifer (Sarah Butler) hledá inspiraci v nové knize v lesní samotě. Cestou zabloudí, zastaví se u benzínové pumpy a udělá vcelku mocný dojem na obsluhu pumpy (čtyři nudící se nadržení dobytci). Nuda, jó to vadí... Když se retardovaný Matthew (Chad Linberg) pochlubí, že za opravu záchodu dostal místo peněz pusu, rozhodne se Johnny (Jeff Branson), že dokáže přátelům, jak mu sama skočí do náruče. Noční návštěva neprobíhá dvakrát idylicky - Andy si hraje se sirkami, Stanley furt natáčí kdejakou volovinu a Jennifer není vidinou jakéhokoli styku s mládenci dvakrát nadšená, načež se jí podaří utéct z domu. Má štěstí a ráno v lese potká šerifa (Andrew Howard). Ten když uvidí, že Jennifer má v chatě chlastu neúrekom a navíc kouřila marihuanu, povolá posily... staré známé od pumpy.

Vyvázne Jennifer z ošemetné situace bez ztráty kytičky? Pomůže Mattovi od panictví? Dočká se šerif zasloužené odměny za tvrdou dřinu? Ocení někdo dokumentaristické sklony Stanleyho? Nerozcuchá vítr Andymu vlasy? 

Film s jistou dávkou humoru popisuje extrémní případ nezvládnutých emocí a typicky italskou reakci na nestandardní situaci. Ve srovnání s originálem si nemohu pomoci, ale zdá se mi film měkký. Ne že by revanš nebyl dostatečně tvrdý, ale vyobrazení mohlo být naturálnější. To samé platí pro úvodní exploitation část. Není to vyloženě průser, ale taky žádná paráda. 6/10

Captain Berlin versus Hitler (2009)

Po patnácti letech filmově-režijního půstu se znovu projevil německý klasik Jorg Buttgereit (Nekromantik, Schramm a další) a dlouho jsem se těšil než se ke mně film dostal. Pročež zákonitě muselo přijít zklamání.

Tentokrát se rozhodl oživit hrdinu ze svého krátkometržního kousku Captain Berlin - Retter der Welt (1982), který ikazoval "superhrdinu" supermanského střihu, ale který holt někdy dostával hodně na prdel. Nyní nemá za nepřítele nikoho menšího než samotného Adolfa Hitlera, jehož ostatky se po desítky let po válce snaží přivést k životu šílená Dr. Ilse von Blitzen (úžasná Claudia Steiger), leč nevychází vše úplně podle plánu - Dracula (Adolfo Assor) nechce spolupracovat a vyklube se z něj bolševické monstrum. Unesená panenská dívka Maria se ukáže být dcerou Captain Berlína (Jürg Plüss), který po válce pověsil svůj hrdinský život i s dresem na hřebík, a nyní má důvod se vrátit na scénu a podruhé (!) zhatit plány Herr Hitlera. Zadaří se mu tentokrát?

Buttgereit tentokrát zvolil formu záznamu divadelního představení střihnutého komiksem, kdy herci své role deklamují pro virtuální publikum v hledišti. Zároveň existuje ospravedlnění pro laciné kulisy, výpravu a triky. V několika dějstvích na ploše necelých 75 minut se servíruje řádná porce zvráceného humoru a bizarních situací. Ocenit je třeba fakt, že chytlavý soundtrack je originální kýč všech kýčů z roku 1982 z dílny autora jménem Peter Synthetik: Captain Berlin. Proč zklamání? Čekal jsme něco reálnějšího a lehce hororového. Tohle je čistá komedie a z velké části postavená na monolozích (hlavně Ilse), z nichž kupa je diplomaticky řečeno zbytečných. 5/10  

P.S. Buttgereit si neopomněl ve filmu zahrát, Germanikus (Das Teutonenmonster) v jeho podání je velice humorná postava.

Tokugawa onna keibatsu-shi a.k.a. The Joy of Torture

Po dlouhé době zase klasická japonština - ukázka žánru zvaného ero guro (erotická groteska), kterou natočil za svého života celkem plodný Teruo Ishii. Samotný anglický název zní slibně a film sám má nadějný rozjezd - dvě či tři umělecky zpracované popravy, ale žádná hudlařina jako od košického kata Mikluša, fakt umění.

Film je složen ze tří příběhů - první je klasickým příběhem o ženské nevděčnosti, absolutním nedostatku cti a morálky a prachbídném sociálním zaopatření japonských dělníků v kamenolomech 17. století. Druhý si budu pamatovat jako klášterní tajemství (neplést s tímhle Klášterním tajemstvím). Bohužel ze všech tří mi přijde jako nejslabší - pomalý rozjezd, moc řečí a málo mučení. Třetí příběh, nazvěme ho třeba Umění musí bolet, je zase docela povedený, ačkoli scénu s obnaženými Japonkami v lázních si mohl autor odpustit.

Připravte se na vizuální a duševní podívanou - kostýmy, zbytečné násilí, ironické zvraty a skromnou porci moralizování. Zpětně si ani nevybavím, jestli má film hudební doprovod, který stojí za řeč, asi jsem se opravdu soustředil jen na dívání se. Atmosféru to má celkem nepříjemnou a protože nechybí ani obligátní japonský muž plačící a utíkající před ženou, tak za těch 85 minut ukrutné legrace 7/10.